Fulltextové vyhledávání

Drobečková navigace

Úvod > Život v obci > Kultura a historie > Pověsti

Pověsti, které se váží ke Strážovicím

O vodníkovi ve Strážovicích

povest O vodníkovi.jpgPod Suchomelovým humnem jsou Zábřížďanky. Je tam nížina, kde býval před časem veliký rybník. Doposud je tam mokro a hojně vody.

V tom rybníku žil hastrman. Jednou navečer tam šla děvčata pro vodu. Měsíc svítil jako rybí oko. Když děvčata vodu nabrala, viděla, že z ní něco vylézá. Začala křičet, neboť poznala hastrmana. Div do vody leknutím nespadla. Večer už nikdy pro vodu nechodila.

Přestrojený hastrman rád chodil po dědině. Jednou přišel k Popelkům (číslo 47). Bylo to právě v poledne, když se chasa, která domlátila, chystala k obědu. Tu se na prahu objevil kluk, malý a vyzáblý a prosil o chleba. Hospodyně ho zavolala do kuchyně a podala mu jídla plný talíř. Chasa chvíli kluka pozorovala a pak si začala mezi sebou šuškat, co je to asi zač. Jaký podivný kroj na sobě má? Dlouhý šedý kabát a třírohý klobouk.

Mezi chasou byl pacholek jménem Palanda. Byl to podšívka hříchu a kde jaká čertovina se přihodila, vždycky byl Palanda jistě přitom. Jak se tak na kluka dívá, vidí, že mu ze šosu kape voda. Vždyť je to přestrojený hastrman! Počkej, já ti dám co proto, pomyslel si Palanda a jak měl krajíc chleba na klíně, potají jej rozdrobil, přišoural se zezadu k hastrmanovi a celou odrobinku hodil na něho.

Lidi, to jste měli vidět, co hastrman dělal! Vyskočil, jako kdyby vedle něho z kanónu vystřelil, pak začal sebou házet, zmítat se a válet po podlaze, aby ze sebe odrobinky setřásl. Některé odrobinky mu padly za límec a pálily na holém těle jako řezavý uhel. A Palanda nové hrsti odrobinek na něho házel. Vodník už se nemohl ani pohnout, hekal a vzteklýma očima házel po  svém trýzniteli. Konečně chasa i s hospodářem volali na Palandu, aby přestal. V tom okamžiku hastrman vyskočil a hup jako střela ze dveří ven. Chasa se dívala z okna jak kleje, zaťatou pěstí hrozí Palandovi a slibuje ukrutnou pomstu. Dej si na hastrmana pozor, varoval Palandu hospodář, ale Palanda se jenom smál. Pro jistotu nosil však na těle čerstvé lýčí.

Když jednou v neděli byli všichni v kostele, šel se Palanda s kamarádem koupat do rybníka. Jak si svlékl košili, svlékl s ní i to lýčí, a vlezl do rybníka. Kamarád zatím zůstal na břehu. Najednou to ve vodě začalo žbluňkat, dělaly se čím dál větší vlny až voda vystupovala z břehů. Zděšený kamarád se nemohl pokusit Palandovi pomoct a utíkal domů. Lidé se právě vraceli z kostela, když jej potkali celého vyděšeného a pádícího k dědině.

Vodu pak občané vypustili a našli Palandu utopeného. Nohy, ruce a hrdlo měl do kosti rozdrásané.

To byla hastrmanova pomsta.

O Špidláku

Když jdete hlubokou cestou k Mistřínu, dojdete ke Špidláku, na kterém prý straší. Staří lidé vám to mohou dokázat, oni ta strašidla viděli. Jednu chvíli to byl pes, černý jak smola s velikýma očima, jindy zase kočka nebo netopýr.

Také se povídá, že se tam na prvního máje sjíždějí čarodějnice na ohřeblách a dělají tam všelijakou neplechu. Vždy tam ale nestrašívalo. Poprvé od těch dob, co se na tom kopečku propadla ta hospoda. Tož to bylo teda tak:

Jednú jéli velebný pán okolo téjto hospody s pánembohem. Bylo to zrovna v pústě. V hospodě se akorát tancovalo ostošest. Kostelník zvóníl, ale tanečníci se mu ešče posmívali. Na takovú hrúzu se už nemohli pánbíček dívat. Dohnala se veliká búřka, zahřmělo a hrom búchl zrovna do téj hospody. Tá se hneď propadla ze všeckýma liďma. Na vrchu ostál enom dúlek. A od téj doby tam straší.

O třech pannách

pověst O třech pannách.jpgStařenka Teplá z čísla 94 zažila všelijaké příhody. Šla-li na mez užíti pro kozu kus trávy nebo okopčit na pole brambory, tu jí vždy někdo z pece hrníčky s jídlem vytáhl a všechno do poslední drobinky snědl. Přemýšlela dlouho, co by to bylo. Že by kočka Mourka? Anebo pes Ořech?

Přijde domů, Mourka uzavřena na půdě, Ořech na řetězu u boudy, dveře zavřeny na petlici. Po jídle však ani památky.  Šla tedy k hadačce. Všechno jí vyprávěla, co a jak. Vědma hned poznala, že není všechno, jak má být a stařence poradila, co má dělat.

Jednoho dne, když stařenka navařila oběd, pokropila pec kol dokola svěcenou vodou, sama pak skočila do kouta, jež byla prve poznačila svěcenou křídou. Dávala pozor, co se bude dít.

Vtom však již starý Valenta tahá na zvonici za provaz a jasný hlas zvonku prvními údery zdrávasu oznamuje poledne. Najednou stařenka vidí, jak se škvírou dveří protahují tři bílé panny vysokých postav, smutných, bledých, ale nadmíru sličných tváří. Jedna z panen hupky k peci pro jídlo, pojednou odskočila – to svěcená voda jí bránila. A stařenka z kouta vyskočí a panny svěcenou vodou kropí. Zůstaly stát přimrazeny uprostřed síně.

Ta nejstarší se prosebně naklonila ke stařence a jemným hlasem promluvila: “Nelekej se stařenko! Přicházíme, abychom tě poprosily o službu. Trpíme za hříchy svého děda, který býval čarodějem  a svými čarami napáchal mnoho zla a bolestí. Naše duše nemají v hrobě pokoje a čekají na vysvobození od toho, jenž za naši spásu dá sloužit tři mše svaté.“

Ochotně přislíbila stařenka pannám splnění jejich prosby. Tváře panen se rozzářily, jako by polední sluníčko zasvítilo do temné síně a již se posledním úderem zvonku bílé stíny rozplynuly.

Třetího dne, v době, kdy želetický pan farář sloužil poslední mši svatou za spásu duší panen, zakroužily  nad domem stařenky tři bílé holubice, duše to vysvobozených.

O Habánovi

Na věteřovském kopci býval veliký hrad Větrov. Opuštěný hrad čas pobořil a dnes po něm není  ani památky. Jen lidové podání vypráví o velikých sklepech naplněných sudy vína tak starého, že se dá nožem krájet. Víno i zlaté poklady však hlídají podzemní duchové – habáni.

Jednoho dne se tam vypravili hledat poklady tři muži ze Strážovic. Kopali, kopali, již byli po pás v zemi, tu se pojednou pod nimi ozvala rána, zablesklo se, a kde se vzal, tu se vzal, stál před nimi habán. Kulil ohnivé oči, veliké jako talíře a dlouhýma rukama, ostrýma jako dravčí pařáty, se hnal po jejich hrdlech, aby je zardousil. Na štěstí jeden z nich, jakýsi Matěj Koláček, měl s sebou v čepáku svěcenou vodu. Pokropil jí habána, volaje: „Zpátky, zpátky, zlý duchu, zaklínám tě jménem všech svatých!“ Svěcená voda pomohla. Habán zmizel a zanechal po sobě díru v zemi, co by se jí jeden člověk proplazil.

Odvážný Matěj vlezl do díry první a za ním i ostatní se doplazili do velikého sklepení. Tu stál v jednom koutě veliký sud, ve druhém dubová truhlice, která byla  plná zlatých dukátů. Muži se nedali pobízet, jeden přes druhého cpali zlato plnýma rukama do kapes a za ňadra. Jen litovali, že nevzali s sebou nějaké měchy.

Pak dostali chuť na víno. Byli tím kopáním a plazením celí uřícení a žízniví. Narazili sud a staré víno jako hustý med pomalu vytékalo ze sudu. Kde však vzíti nádoby na víno?

„Matěji, podej sem čepák! Nabereme do něho vína,“ volali na Matěje.

„Rád, ale je v něm svěcená voda proti habánovi!“

„Ten dostal co proto, ten se již neobjeví!“

Matěj se chvíli zdráhal, ale pak povolil naléhání kamarádů a vylil svěcenou vodu na zem. Sotva poslední kapka svěcené vody dopadla na zem, objevil se habán a dravčíma rukama jen a jen po jejich hrdlech. Nechali víno vínem, honem k díře a dírou ven. Jak byli rádi, když se ocitli na čerstvém vzduchu! Ani příliš nelitovali zlata, jež vším tím spěchem vytratili. Jen když si zachránili život!

Matěj, jehož habán pordousil, musel doma ulehnout a na druhý den skonal. Na hrdle mrtvoly lidé spatřili hluboké rány jako od dravce.

Od té doby se nikdo neodvážil hledat poklady ve věteřovském kopci.

O kapličce svaté Anny

Před mnoha lety táhlo naším krajem cizí vojsko, které bylo právě rozloženo ve Strážovicích. Naše vojsko bylo rozloženo v Želídkách. Na místech, kde dnes stojí muka sv. Anny, rostlo v hlubokém lese pět silných dubů.

K nim byla vyslána z obou stran hlídka na výzvědy. Naši vojáci byli zajati a zle s nimi bylo nakládáno. Jeden z nich vzpomněl si na svoji ženu Annu a jal se modliti k její památce: „Ó svatá Anno, zachraň mne! Až se vrátím z vojny, dám vymalovati Tvůj obraz a připevním jej na jeden z dubů!“ A jako zázrakem podařilo se mu ze zajetí utéci a z vděčnosti zavěsil obraz sv. Anny na prostřední dub.

Po čase se kácel les a přišla řada i na duby. Prostřední s obrázkem však nechtěl nikdo skáceti. I když hajný obraz sňal a odnesl jej domů, neodvážil se nikdo na dub sáhnouti. Na druhý den, právě před polednem, šel hajný zase v tato místa. Když přišel k osamělému dubu, obklopila ho pojednou hustá tma a před očima zjevila se mu podivná znamení. Plný strachu si v duchu sliboval, že donese obraz zpět, neboť byl přesvědčen, že to byla výstraha. Po slibu se hned odebral domů, obraz donesl, pověsil na dub a hned se v okolí rozsvětlilo.

Přešlo několik roků. Z onoho vojáka stal se pilný hospodář, kterému Pán Bůh požehnával. Ze svých úspor dal udělati sošku svaté Anny, která pak zdobila dub místo obrázku.

Zanedlouho šel lesem z Nenkovic do Strážovic opilý člověk. Při vratké chůzi shodil sošku na zem. Jak soška padala, strhla z něj halenu a jej povalila. Velmi se polekal a utíkal zpět. Tu se ale kolem něj udělal takový vítr, že ve chvíli byla soška zavátá listím a prachem. Nešťastník za několik dní zemřel a nikdo se nedozvěděl, kam se soška poděla.

Po čase přešel celý les do nových rukou a nový majitel jej dal vykáceti. Zůstala jenom holá stráň, na které se pásávaly ovce. Pasák již několikrát pozoroval, že se mu zatoulává beránek. Dával po něm pozor a uviděl, že u zbylého lesa rozhrabává malý kopeček. Šel za ním a spatřil, že něco vystupuje ze země. Rozhrabal hlínu a s úžasem uviděl, že je to nějaká soška. Běžel pro tatínka a na faru. Po očištění a prohlédnutí poznali, že je to soška sv. Anny, která před časem záhadně zmizela. Pan farář vypravil na toto místo procesí družiček a věřících a sošku slavnostně odnesli do kostela v Želeticích. Když byly později v kostele postaveny dva boční oltáře, postavili sošku na jeden z nich.

Všimněme si, že vedle sv. Anny stojí ovečka. Zbožní věřící dali ji vyřezati a přistavili ji k sošce, aby připomínala, že malá ovečka pomohla ztracenou sošku najíti. Na místě nálezu byl později postaven pomník k uctění této světice.